Kdybychom se do této části města podívali v roce 1750, jistě bychom namísto rušné Liberecké ulice viděli pouze prašnou cestu vedoucí po vrstevnici svahu do města. Na vršku nedaleko křižovatky zrovna kameníci staví mohutné dílo. Stejné už je v Českém Dubu a Osečné. Ohromující barokní sousoší, pod kterým zdejší obyvatelé i projíždějící formani padnou na kolena a ve zbožném úžasu zaklánějí hlavu.
Na místě domu čp. 31, ale i dalších v okolí, je zatím travnatá stráň.
Ještě o půl století později Hodkovice připomínají spíše honosnější vesnici než malé město. Malé dřevěné chalupy a jen několik kamenných domů, které reprezentují bohatší měšťany. U jednoho z nich večer po Velikonocích 1806 vypukl požár. Za oběť mu padlo téměř celé město. Podle seznamu vyhořelých domů končí v Liberecké ulici zástavba nedalekým číslem 34 a také již stojí domy na protější straně ulice. Domek čp. 31 tou dobou ještě neexistuje.
Postaven byl pravděpodobně až během dalších tří let. Obyvatelé Hodkovic sice při požáru přišli téměř o všechno, ale tím více se snažili opatřit novou střechu nad hlavou. Problém byl i v tom, že řemeslníci přišli o své nástroje, takže nemohli pracovat, dokud si nepůjčili nebo nekoupili nové, a zároveň jim místní zákazníci neměli čím zaplatit. Dům čp. 31 byl nově založen Jakubem Plannerem, mistrem krejčovským, který toho ke svému povolání moc nepotřeboval. V době požáru mu patřil dům čp. 104 (na místě dnešní požární stanice), ale nejspíše jej musel prodat, aby za získané peníze mohl pořídit nový, menší a na méně výhodném místě.
Mimochodem, jeho příjmení nám připomíná jiný příběh. Zakladatel Křížové cesty na Vrchovinu se jmenoval Franz Ignác Planner. Hodkovický měšťan, který kvůli bezdětnému manželství věnoval svůj majetek na tuto bohulibou stavbu. Zemřel krátce po postavení prvních kapliček, v roce 1818 v domě čp. 128. I když Jakub a Franz byli vrstevníci, jejich příbuznost se nepodařilo prokázat. Navíc v Hodkovicích bylo tou dobou nejméně pět dalších rodin stejného příjmení.
Domek čp. 31 byl postaven z nespalného materiálu, což je na mapě stabilního katastru vyznačeno růžovou barvou. Od té doby prošel několika přestavbami či dostavbami a je znát, že obsahuje různé typy materiálů. Od pevných pískovcových bloků, přes cihly, až po směs drobných kamenů nasbíraných v okolí. Stavitel musel odtěžit velký kus kopce, což je vidět při porovnání s okolím, a vzniklé terasy musel zpevnit dalšími zdmi. Dům byl bez dalších pozemků, i když na mapě je hned za ním vidět dlouhý lán směrem k Vrchovině. Nejspíše byla právě od něj oddělena část pro novostavbu.
Sedm měsíců po požáru se Jakubově manželce Kláře narodil syn Augustin Jakub. Také se stal krejčím a převzal dům čp. 31. V roce 1835 se oženil s Teresií Knoblochovou, dcerou tkalcovského mistra. Jejich dcera Barbora se v roce 1877 vdala za Josefa Blaschke (někdy psaný jako Blaschka), továrního dělníka a syna krejčího z Vesce u Liberce. Nedejte se svést k doměnce o příbuznosti s rodem zdejších továrníků, bylo to tehdy hojně rozšířené příjmení.
Při sčítání obyvatel v roce 1890 je Josef zapsán jako tovární dělník a podomní obchodník s potravinami. V domě bydlela manželka Barbora a tři děti: Marie, Josef a Anton. Podle poznámky chovali jednu krávu, což by naznačovalo, že hospodářská část doplňující půdorys na písmeno „L“ byla k zadní části domu přistavěna právě během půlstoletí od vzniku stabilního katastru.
V roce 1900 byla Barbora zapsána jako obchodnice s máslem. Místo krávy chovali kobylu, takže je možné, že objížděli okolní hospodářství, vykupovali mléko a doma vyráběli máslo, které pak prodávali.
Mezitím se měnilo i okolí domu. V roce 1888 si kolářský mistr Josef Marek postavil dům čp. 417. Ve dvoře zřídil dílnu s cirkulárkou, kruhovou a pásovou pilou – vše na parní pohon a proto zde stál vysoký komín. V roce 1895 zcela vyhořelo osm domů v rozsahu od dnešního „Komunálu“ až k tomuto domu čp. 417. Požár způsobili dva šestiletí hoši, kteří si udělali ohníček ve stodole. Zbytek dokonalo sucho a silný vítr. Větším škodám zabránili hodkovičtí hasiči a dostatek vody z městského vodovodu. Zničené domy byly malé, podobně jako jsou dosud na protější straně ulice, ale při obnově již byly postaveny velké městské domy. Nový dům byl v roce 1900 postaven též na místě čp. 16 a tehdy vznikla první fotografie zachycující dům čp. 31.
V roce 1901 byl v Liberecké ulici (tehdy Reichenbergerstrasse) postaven odpadní kanál od náměstí až k domu čp. 16. Celou trasu musel být vylámán ve skále, což provedli italští dělníci. V následujícím roce byl vydlážděn průtah městem a majitelé domů museli založit u svých domů chodníky. Tehdy koupil stavitel Heinrich Schäfer dům čp. 32. Polozbořený domek dal odstranit a na jeho místě postavil zdobený patrový dům. V roce 1911 byla rozšířena a prohloubena cesta vedle sousoší Tří svatých (dnešní ul. J.A. Komenského).
Od roku 1921 žili v domě čp. 31 Emil Weiss a jeho manželka Marie, dcera Josefa a Barbory Blaschke. I nadále obchodovali s máslem a mléčnými výrobky. V roce 1946 byli jako němečtí obyvatelé odsunuti. Marii bylo 68 let a Emilovi 62. Zatímco některé domy okamžitě převzali noví majitelé, tento dům zůstal nějaký čas neobsazen.
Další osudy domu patří do nové doby a podléhají ochraně osobních údajů. Nicméně je známo, že v roce 1984 se z trvale obývaného domu stal rekreační objekt a namísto čísla popisného 31 byl označen evidenčním číslem 16. Kolem roku 2008 byl dům opraven a tehdy se změnil jeho vzhled.
Poslední kapitola se začala psát v pátek 17. března 2017. Ve čtyři hodiny ráno dům vyhořel. Hodkovice vzbudila požární siréna a praskání hořícího dřeva, když plameny šlehaly ze střechy. Byl to po dlouhé době požár přímo ve městě. Likvidovali jej dobrovolní hasiči z Hodkovic nad Mohelkou a Českého Dubu, i profesionální hasiči z Liberce. Vyšetřování zjistilo, že příčinou bylo cizí zavinění.
V roce 2021 Město Hodkovice nad Mohelkou schválilo koupi pozemku včetně stavby ev. č. 16. V listopadu 2022 byly zbytky domu zbourány a zarovnány. V plánu je plochu upravit na parčík, který bude vhodně doplňovat krásné sousoší.
Publikováno v Kulturním kalendáři města Hodkovice nad Mohelkou (červen 2022) jako článek pro Spolek rodáků a přátel Hodkovic.
Martina Pelantová